JINECKÉ KAMBRIUM
- doprovodná fauna

Doprovodná fauna vůči dominantní trilobitové v jineckém středním kambriu představuje velmi významnou složku, která, nebojíme se říct, že ač se zdá dokonale zpracována a uzavřena, stále ještě tu a tam dokáže překvapit něčím novým. Naše zde publikované nálezy jsou pouhým střípkem celé šíře těchto živočichů. Mnozí z nich jsou bohužel často přehlíženi. Mnozí zásadní živočichové nám samozřejmě scházejí, protože naše cesty do jineckého kambria absolvujeme zcela výjimečně maximálně dvakrát do roka, jako jednodenní cesty a to je málo.

• Hyolitha / hyoliti  

• Buchavalites cf. primus (Barrande, 1867)

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, podříše: Eumetazoa Butschli, 1910, oddělení: Bilateria Hatschek, 1888 - dvoustranně souměrní, pododdělení: Protostomia Grobben, 1908 - prvoústí, třída: Hyolitha Marek, 1963 † - hyoliti, řád: Hyolithida Sysojev, 1957 †, čeleď: Parentilitidae Marek, 1981 †, rod: Buchavalites Marek, 1975 †, druh: Buchavalites primus (Barrande, 1867) †.

Vědecká synonyma
Hyolithes primus Barrande, 1867 - původní jméno taxonu
Hyolithus primus Barrande, 1867
Ambrolinevitus primus (Barrande, 1867)
Maxilites primus (Barrande, 1867)
Hyolithes primus var. ovata Pompeckj, 1895

• Jincelites vogeli Valent, Fatka, Micka & Szabad, 2009

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, podříše: Eumetazoa Butschli, 1910, oddělení: Bilateria Hatschek, 1888 - dvoustranně souměrní, pododdělení: Protostomia Grobben, 1908 - prvoústí, třída: Hyolitha Marek, 1963 † - hyoliti, řád: Hyolithida Sysojev, 1957 †, rod: Jincelites Valent, Fatka, Micka & Szabad, 2009 †, druh: Jincelites vogeli Valent, Fatka, Micka & Szabad, 2009 †.

Na fotografii pod textem - nahromaděné větší množství hyolitů druhu Jincelites vogeli Valent, Fatka, Micka & Szabad, 2009 † z lokality Koníček (Jince). Velikost kompletnějšího jedince ve spodní části je 6 mm (sag). 

Na fotografii pod textem - blíže neurčený hyolit ze zóny Paradoxides (Eccaparadoxides) pusillus (Barrande, 1846) †. Na stejném kameni je i drobné pygidium eodiscidního trilobita Dawsonia bohemica (Šnajdr, 1950) †. Velikost hyolita je 5 mm, Jince - Vinice

• Echinodermata / ostnokožci  

• Etoctenocystis bohemica Fatka & Kordule, 1985

Kmen: Echinodermata Klein, 1734 - ostnokožci, podkmen: Homalozoa Whitehouse, 1941 † - karpoidi, třída: Ctenocystoidea Robison & Sprinkle, 1969 †, řád: Ctenocystida Robison & Sprinkle, 1969 †, čeleď: Ctenocystidae Sprinkle & Robison, 1978 †, rod: Etoctenocystis Fatka & Kordule, 1985 †, druh: Etoctenocystis bohemica Fatka & Kordule, 1985 †.

Středokambrické rody Etoctenocystis Fatka & Kordule, 1985 † (jinecké souvrství, Čechy) a Ctenocystis Robison & Sprinkle, 1969 † (Spence Shale, Utah) jsou blízce příbuzné; jediným rozdílným znakem je stavba spodní strany téky. Typický druh Etoctenocystis bohemica Fatka & Kordule, 1985 † byl zjištěn v zóně Paradoxides gracilis (Boeck, 1827) †; ze zóny Eccaparadoxides pusillus (Barrande, 1846) † pocházejí nepříznivě zachované zbytky. Nedořešeny jsou prozatím otázky kolem paleoekologie a způsobu pohybu.
Zdá se však, dle nálezů, jejichž příkladem je i tento náš vzorek, že mohli žít podobným způsobem jako dnešní supi, tedy jako "popeláři" mořského dna. Díky prozatím nezjištěným receptorům (pravděpodobně šlo o chuťové receptory, podobné, které využívají při hledání kořisti recentní mořští živočichové, mrchožrouti i predátoři) se mohli nám zatím neznámým způsobem transportovat do blízkosti mršiny, jako například zde, ke zbytkům trilobita Paradoxides gracilis. To, že nejde o pouhý rozplavený fragment pleury zmíněného trilobita po jeho svlečce, ale o jeho zbytek, jež je nejspíše pozůstatkem po útoku většího, neznámého kambrického predátora, napovídá velká tmavá skvrna pod trupovým článkem, která je zcela jistě biologického původu. Jde totiž o zbytky měkkých tělních částí - vnitřností trilobita, na které se podobně jako supi snesli ostnokožci Etoctenocystis bohemica Fatka & Kordule, 1985. Tomuto scénáři napovídá také to, že v oblasti organických zbytků je jejich největší koncentrace. Bohužel je však při hodování zastihla nějaká nečekaná událost (mikro event), jako příbojový zával nebo něco podobného. Této teorii nahrává i zachování etoktenocystů, kteří jsou poničeni a mírně rozplaveni. Při jejich tělesné konzistenci a velikosti tak nejde o nic neobvyklého. Podobnou situaci, tedy to hodování na vnitřnostech paradoxida, zobrazuje i naše rekonstrukce (níže). A bohužel této "poslední večeře" nebyli přítomni pouze tito ctenocystidi, ale například i agnostid Peronopsis integra (Beyrich, 1845), či hyolit rodu Jincelites. Ti všichni se na uhynulém Paradoxidovi chtěli přiživit.
Celý odstavec výše je pouze naše spekulace na základě nálezů, které jsme kdy mohli shlédnout, jež zároveň vychází z dosavadní známé anatomie tohoto miniaturního karpoida.

Popis: malá, téměř dvoustraně symetrická téka, která je horizontálně zploštělá, v obrysu elipsovitého tvaru. Vnitřní a vnější strana se liší ve struktuře marginálních (okrajových) i centrálních desek.
Výskyt: Etoctenocystis bohemica je znám pouze ze zóny Paradoxides gracilis (Boeck, 1827) z Vinice a Vystrkova, kde se také nalézá ve asociaci s trilobitem Paradoxides gracilis, agnostidem Peronopsis integra (Beyrich, 1845) - hlavička tohoto agnostida je přítomna v levé části na fotografii výše, edrioasteroidem (terčovcem) Stromatocystites pentangularis Pompeckj, 1896 (dříve uváděného jako Lapillocystites fragilis Barrande, 1887) a eokrionidním ostnokožcem Cigara dusli, Barrande, 1887. 

• Lichenoides priscus (Barrande, 1846)

Kmen: Echinodermata Klein, 1734 - ostnokožci, podkmen: Blastozoa Sprinkle, 1973, třída: Eocrinoidea Jaekel, 1899 † - pralilijice, řád: Gogiida Broadhead, 1982 †, čeleď: Lichenoididae Jaekel, 1918 †, rod: Lichenoides Barrande, 1846 †, druh: Lichenoides priscus Barrande, 1846 †.

Rod Lichenoides se vyznačuje kalichem složeným z velkých destiček polygonálních tvarů. Ve švech mezi deskami jsou četné póry, umístěné v pravidelně rozmístěných žlábcích. Z kalichu směrem vzhůru vybíhá několik tenkých ramen. Stonek chybí, v mládí zřejmě živočich přisedal k podkladu zesílenou bází kalichu, v dospělosti se mohl pohybovat zcela volně. 

Tento druh patří mezi nejhojnější zkameněliny v oblasti jineckého středního kambria. Je to slepá vývojová větev eokrinoidů, vyskytuje se pouze na území České republiky, což z něj činí zajímavou komoditu mezi sběrateli krinoidů. Malá ovoidní téka je pravidelně stavěna ze tří prstenců polygonálních desek vždy stejného tvaru a velikosti. Téka jeví výraznou symetrii podle čísla pět. Mezi deskami téky se vyvinuly tzv. intersuturální póry, umístěné v prohloubených výrazných polích eliptického tvaru. Patnáct štíhlých, biseriálních, od úst se mírně zužujících brachiálií je uspořádáno ve dvou věncích. Ústa leží uprostřed orálního pole. Pozice řitního otvoru není známa. Stonek ani příchytný terč nejsou vyvinuty. Ke stabilizaci na měkkém dně sloužily ztluštělé bazální desky. Typický horizont a lokalita: Střední kambrium, jinecké souvrství, zóna: Paradoxides gracilis, vrch Vinice u Jinců (FATKA, 1982). Dále se u nás vyskytuje druh Lichenoides vadosus Parsley a Prokop, 2004.

Význam slova lichenoides
řecky leichen - lišej, řecky eidos - podoba, lichenoidní = podobný lišeji.

• Stromatocystites pentangularis Pompeckj, 1896

Kmen: Echinodermata Bruguière, 1791 - ostnokožci, podkmen: Crinozoa Matsumoto, 1929, třída: Edrioasteroidea Billings, 1858 † - terčovci, řád: Stromatocystitida Bell, 1980 †, čeleď: Stromatocystitidae Bassler, 1936 †, rod: Stromatocystites Pompeckj, 1896 †, druh:  Stromatocystites pentangularis Pompeckj, 1896 †.

Vyskytuje se nepříliš hojně, spíše ale vzácně v jineckém a buchavském souvrství. Známe ještě druh Stromatocystites flexibilis Parsley et Prokop, 2004 †, jenž je vázaný svým výskytem výhradně na příbramsko-jineckou pánev. Terčovec rodu Stromatocystites je v některých textech zmiňován jako předchůdce hvězdic. Jeho nálezy jsou malým hvězdicím skutečně trochu podobné. Jde ale o zástupce Edrioasteroidea, tedy terčovce. Zástupci prvních hvězdic se objevují až ve spodním ordoviku. Není však bezpečně dokázáno, ani vyloučeno, že neměly mezi kambrickými ostnokožci své předchůdce. Možná to byl právě tento rod terčovce, ze kterého se vymanily.
Z jineckého souvrství byl ještě donedávna znám terčovec Lapillocystites fragilis Barrande, 1887. V nedávné době však bylo prokázáno, že se pod tímto názvem schovávali hůře zachovaní Stromatocystiti, takže Lapillocystites fragilis by měl dnes sloužit pouze jako starší synonymum platného druhu Stromatocystites pentangularis Pompeckj, 1896.

Stromatocystiti patřili do nedávna k nejstarším kambrickým edrioasteroideům. Jsou známi většinou z Evropy, ale byli nalezeni i na Novém Foundlandu. Často vytvářely menší kolonie, jako na vzorcích níže.

Vědecká synonyma
Stromatocystites pentagularis - synonymum vzniklé chybou ve jménu

• Vyscystis ubaghsi Fatka & Kordule, 1990

Soustava: Vitae - živé organismy, doména: Eukaryota Whittaker & Margulis, 1978 - jaderní, nadříše: Unikonta, superskupina: Opisthokonta Cavalier-Smith, 1987, říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, podříše: Eumetazoa Butschli, 1910, oddělení: Bilateria Hatschek, 1888 - dvoustranně souměrní, pododdělení: Deuterostomia - druhoústí, kmen: Echinodermata Klein, 1734 - ostnokožci, podkmen: Blastozoa, třída: Eocrinoidea Jaekel, 1899 - pralilijice, řád: Imbricata Sprinkle, 1973, čeleď: Lepidocystidae Durham, 1967, rod: Vyscystis Fatka & Kordule, 1990, druh: Vyscystis ubaghsi Fatka & Kordule, 1990 †.

První verzi systematiky eokrinoidních ostnokožců navrhl UBAGHS (1967). Druhou, stále se používající verzi systematiky této skupiny navrhl SPRINKLE (1973). V současnosti se rozlišuje pět tříd žijících ostnokožců (hvězdice, hadice, lilijice, ježovky a sumýši) a celá řada již vymřelých skupin. Mezi vymřelé ostnokožce patří skupina Eocrinoidea, česky též nazývaná pralilijice. Tato skupina se vyskytovala od spodního kambria do siluru. V kambriu dosáhli eokrinoidní ostnokožci největší diverzity. Jsou to mořská, bentická (výjimečně pelagická) metazoa žijící přisedle nebo volně, nikdy však koloniálně. Předpokládá se, že již v době spodního kambria měli většinu charakteristických vlastností, které známe od recentních druhů. Ostnokožci patří mezi nejstarší a nejvíce diverzifikované kmeny bezobratlých živočichů. Termín echinodermata zavedl KLEIN (1734) při popisu mořského ježka. Tento termín je odvozen ze základů dvou řeckých slov echinos (= ježek) a derma (= pokožka, obal). Pojmenování popisuje charakter ostnité povahy pokožky mnoha zástupců. Ostnokožci patří ke stratigraficky významným fosíliím. V některých obdobích měli ostnokožci i horninotvorný význam. Eocrinoidea patří mezi starobylé skupiny ostnokožců. Někteří autoři se domnívají, že je to nejprimitivnější skupina ostnokožců (např. PARSLEY a ZHAO, 2006).
Kambričtí ostnokožci zahrnují více než 18 rodů a jsou hojně rozšířeni v různých ekologických podmínkách Severní Ameriky, Čech, Španělska, Francie, jižní Číny, Sibiře a Austrálie (ZHAO a kol., 2008). Nejméně nálezů pochází ze spodního kambria, kde jsou nálezy vzácné. Tyto nálezy se vyskytují hlavně v Číně.
Tělo eokrinoidních ostnokožců se obvykle skládá ze tří částí: vakovitá téka (téka, v přeneseném významu tělo, je tvořena destičkami, destičky nejsou perforované, často jsou pojeny tzv. švy), brachioly (brachioly jsou jednoduché, úzké, dlouhé přívěsky téky /chapadla/, které slouží k transportu potravy do úst) a dlouhý stvol (stonek, což je dutá struktura, sloužící k dočasnému nebo trvalému přichycení organismů na mořském dně nebo k předmětům ležícím na dně). Tento stvol však u některých rodů schází a tito byli "přitmeleni" k podkladu biolepidlem, což je zrovna případ zde publikovaného druhu Vyscystis ubaghsi Fatka & Kordule, 1990 †.

Druh Vyscystis ubaghsi Fatka a Kordule, 1990 je tvořen nepravidelnou aborální, mnohadestičkovou (imbrikátní), cylindrickou až kónickou tékou. Teselátní orální povrch tvoří přilehlé desky nesoucí velké epispiry. Ambulakrální systém se skládá z nerozvětvených biseriálních brachiol, pravděpodobně v počtu pět (to ještě není zcela bezpečně prokázáno). Vyscystis žil pravděpodobně přichycený ke zbytkům skeletu trilobitů na měkkém dně. Přichycen byl pravděpodobně tzv. biolepidlem (biogluing). Tento eokrinoid představuje první výskyt podtřídy Imbricata Sprinkle, 1973 mimo západní část Severní Ameriky. U nás se vyskytuje převážně ve Vystrkově nedaleko Jinců, střední kambrium (FATKA a KORDULE, 1990). Na to, že jde o rozplavené téky rodu Vycystis nás po shlédnutí našich stránek upozornil přímo pan O. Fatka, tedy jeden z objevitelů těchto zástupců u nás, díky pane Fatko, alespoň touto cestou a smekáme, protože sami bychom to správně identifikovat nedokázali. 

Předpokládaná podoba eokrinoida druhu Vycystis ubaghsi.

Zdroje a použitá literatura:
- Bc. Iva Vyhnánková: Morfologie "genálních cék" u vybraných trilobitů barrandienské oblasti
- Bakalářská práce Martiny Nohejlové, Systematika eokrinoidních ostnokožců, Přírodovědecká fakulta, Ústav geologie a paleontologie, UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
- https://www.biolib.cz/